Emoce a katarze komunismu
Dovolte mi jen velmi stručně upozornit na jeden moment (mezi jinými), který se německému novináři (o filosofovi nemůže být řeč) Karlu Marxovi mimořádně povedl. Marx byl dobrý publicista, ale průměrný myslitel (to ví každý historik filosofie), nicméně vyslovil palčivý problém své doby a dokázal na sociální nespravedlnost Evropy 19. století zareagovat mimořádně trefně. Povedlo se mu uvést do praxe dnes již okřídlený citát „filosofové svět vykládali, ale je potřeba ho změnit“.
Tímto momentem je nepřesné a neúplné, ale chytlavé Marxovo pojetí člověka. Toto pojetí je schopno v lidech vyvolat existenciální emoci, která svou inspirativní silou provází komunismus dodnes. Marx ve svých textech uvažuje o podstatě člověka a dochází k názoru, že člověk je definován svou prací, svou tvořivostí. Člověk je homo faber. A Marx jde ještě dále, lidská práce souvisí s jeho prožíváním svobody. Píše, že vnitřní svoboda člověka souvisí s jeho prací, s jeho zaměstnáním. Mluví o odcizené práci, o zotročení, o tom, jak dělník, který pracuje pro zaměstnavatele, „není doma“ apod. Otrocká práce člověka souvisí s jeho ontologickou svobodou. To je jistě omyl, člověk není člověkem jen svou prací, a omylem je také, že Marx přemýšlí o člověku jen skrze prožívání sebe sama. Podstatná je pro něho emoce. „Arbeit macht frei“ („A“ v názvu nacistické NSDAP znamená A práci, dělníci v roce 1933 byli voliči NSDAP; marxistické myšlenky v nacismu vedly i k smlouvě o přátelství a pomoci mezi Molotovem a Ribentropem v roce 1939). Chceš-li být svobodný a šťastný, musíš se zbavit otrocké práce. Ve své době, ale i dnes je tato emoce nesmírně silná a vyvolává evidentní touhu po změně.
Dále je třeba si uvědomit, že v době vzniku sociálně dělnických stran od sedmdesátých let 19. století se tato existenciální emoce stává emocí politickou. Chceme-li být svobodní, potřebujeme o tuto svobodu bojovat a toto úsilí se stává nevyhnutelným násilím. Jde o nás, jde nám o existenci, o podstatu člověka. Je zbytečné citovat texty Marxovy, Leninovy („Co dělat?“), projevy Stalinovy či Gottwaldovy. Svobodu lze dobít jen třídním bojem, socialistickou revolucí. Komunisté pak paradoxně zotročili milióny lidí.
V židovsko-křesťanské tradici Evropy nacházíme jeden důležitý postoj, který se v náboženské mluvě nazývá pokání. Přiznat svou chybu, omluvit se, napravit své špatné činy a přijmout odpuštění. Každý z těchto kroků je náročný a komplikovaný a vyžaduje statečnost (což je jedna ze čtyř kardinálních občanských ctností, jež nacházíme na atice českobudějovické radnice). Člověk se může mýlit, ale nesmí v omylu zůstávat. Je potřeba projít katarzí (očištěním), které uzdraví nejen viníka, ale i prostředí, ve kterém žije. V KSČM se toto nestalo. Ani v této straně ale ani ve společnosti nedošlo k hlubší reflexi. Ani po 23 letech nedošlo k vyvození důsledků a k vyrovnání se s minulostí. KSČM by se měla chopit šance být důslednou levicí k prosazování sociálních témat. Zatím žije ze snadného populismu, bez práce získává hlasy, peníze a pozice.
Dokud nedojde ke zpracování oné výše zmíněné emoce vedoucí k násilí a dokud KSČM neprojde katarzí, není možné jí umožnit podíl na správě věcích veřejných. Tuto dějinnou odpovědnost si sociální demokracie, zjevně málo poučená svou historií (viz např. kniha Dusivé objetí, historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů), prozatím na sebe nesmí brát.
