Projev k tzv. finanční ústavě

(Po úvaze byly v projevu ponechány pasáže zapsané stenografisty. Vznikla tak zvláštně pikantní kulisa projednávání předmětné věci. Pasáže jsou odlišeny kurzivou.)

Děkuji za udělené slovo. Já bych se nerad a priori stavěl do obrazu, ve kterém budu korigovat vystoupení, resp. detaily některých vystoupení mých předřečníků, nicméně musím uvést korekci některých číselných údajů, které zazněly. A také pokusit se vložit některé náznaky z projevů, například a zejména z projevu pana Bohuslava Sobotky, do číselných řad a obrazů, aby si občané, diváci, posluchači, čtenáři uvědomili reálie a kontext některých symbolů, které zazněly v projevech k tomuto dokumentu. Myslím si, že jsou velmi důležité.

Tak za prvé tedy první korekce. Průměrné zadlužení v Evropě je v tuto chvíli již 93 %. 93 naprosto alarmujících procent. Onen údaj, který uváděla paní poslankyně Váhalová, byl zcela na místě a pravdivý, avšak týkal se průměrného zadlužení třetího kvartálu loňského roku. Údaje z ledna letošního roku, tedy účetní uzávěrky období roku 2012, jsou naprosto alarmující. O to „půvabnější“ jsou požadavky Evropské komise, resp. těch lídrů Evropské unie, kteří vedou ostatní země k povinnosti a různými nátlakovými akcemi nutí i Českou republiku přistoupit k dokumentům vyžadujícím autoritu Paktu stability a oněch už několikrát zmiňovaných 60 %, protože pohlédnete-li na mapu evropského zadlužení, pak vidíte, že ti, kteří se nejvíce dovolávali autority limitu 60 %, mají s plněním tohoto kritéria absolutně největší problém.

Používá-li ve svém projevu pan poslanec Jiří Dolejš z KSČM zkratku poskytující nebo nabízející vládě klid na práci, napadá mě věta Thomase Jeffersona, který říká a ukládá nám míti v paměti poučku, že daní za demokracii je věčná bdělost. Kritika, kterou pan poslanec počastoval projednávaný dokument, a dovozování, v němž říká, že přijetí finanční ústavy zbaví jakoukoli budoucí vládu možnosti používat fiskální stimuly, je prostě nepravdivé. Ale já myslím, že on to dobře ví. Myslím, že tady jaksi extrapoloval, tak trochu přeháněl, protože fiskální stimuly mohou být přinejmenším dvojího druhu – přímé a nepřímé. Každý z nich má jinou dynamiku a rozhodně ty, které se s větší dynamikou projevují v ekonomice, mají větší schopnost projeviti se a míti své účinky, finanční ústava rozhodně nepostihuje a budou-li správně naměřeny, tak nepostihuje ani ty nepřímé.

Na druhé stranu tento koncept jasně nastavuje dilema, které vláda bude muset řešit. Bude si muset říci, zda jsou pro ni příjemnější a daleko prioritnější fiskální stimuly v oblasti investic a nikoliv v oblasti přímé spotřeby. To bylo řečeno naprosto správně. A musím říci, že já se jako člověk, jako poslanec, těším na takové dilema. Pohlédnu-li na časovou osu zpět do minulosti České republiky, takových vlád tady bylo pohříchu málo.

To, co je podle mě ovšem naprosto zaznamenání hodné právě proto, že to říkal stávající úřadující předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka, to je onen limit resp. závazek sociální demokracie, že nepřekročí zadlužení České republiky v přepočtu k hrubému domácímu produktu ve výši 60 %. Vezmu-li v potaz aktuální zadlužení zhruba 46 % a onen vážený parametr 60 %, pak to znamená, že se sociální demokracie hodlá podílet na velkém večírku, v němž zadluží Českou republiku o dalších 14 %.

(Právě kolem řečnického pultu procházející paní poslankyně Orgoníková dodává mimo mikrofon: Není nad večírky.)

Není nad večírky, říká paní poslankyně Orgoníková. Tak když má tedy tak ráda večírky za peníze daňových poplatníků, tak je třeba jim tedy říct, co to tedy bude stát.

(Předsedající žádá poslance Doktora, aby poslankyni Orgoníkovou oslovoval výhradně jeho prostřednictvím a nikoliv přímo)

Ne, ne, já samozřejmě chápu, pane předsedající, že dáma procházející před řečništěm směrem ke mně může ledacos. Omlouvám se, že jsem byl tak troufalý a slova paní poslankyně jsem zapojil do svého projevu. Připadá mi ovšem pikantní, že právě ona v tu chvíli, kdy procházela přede mnou, se zapojila takto nepřímo do mé úvahy, protože je třeba mluvit o tom, co 14 % nových dluhů bude znamenat. Ve starých cenách je to, paní poslankyně, 500 mld. nových dluhů. Opakuji 500 miliard korun.

(Ministr Kalousek od stolku zpravodajů cosi dodává mimo mikrofon, u stolku stenografů není rozumět.)

Pane ministře, ponechám tento dovětek bez komentáře, aby těch zapojení do rozpravy zase nebylo příliš. Nota bene je to, nemýlím-li se, invektiva a její autorkou je rovněž paní poslankyně, aby tomu bylo rozuměno správně. Ale zpět k tématu. V nových cenách to ovšem, paní poslankyně Orgoníková, teď tedy opět k vám avšak nepřímo prostřednictvím pana předsedajícího, v nových cenách znamená šedesátiprocentní práh zadlužení České republiky k HDP v budoucnosti 750 mld. nových dluhů. Hodlá-li tedy sociální demokracie vyhlásit mejdan či večírek, na kterém se utratí od 500 do 750 mld. nových dluhů, pak závazek sociální demokracie, že dluhy České republiky pod jejím vedením, bude-li někdy volebním vítězem a řídit republiku její vláda, nepřesáhnou 60 % HDP, znamená, že dluhy v České republice vzrostou o 750 mld. korun. Není to tedy žádný bohulibý čin. Je to pokračování hříšné politiky, kterou tady sociální demokracie provozovala již před léty.

A panu poslanci Šinclovi, kterého si jinak nesmírně vážím, protože je poměrně odbojný a statečný člověk i ve chvíli, kdy ho jeho vlastní strana trápí za jeho vlastní názory a postoje, se zde cítí neoprávněně kritizován přívlastkem pana předsedy vlády pana Petra Nečase, kdy období vládnutí mezi lety 2002 až 2006 označil jako nehospodárné, řeknu-li to takto. No, pak mu tedy připomenu slova nastupujícího prezidenta České republiky Miloše Zemana. Bývalý člen sociální demokracie, který období této velmi velké hospodářské neuvážlivosti, která se tu děla mezi lety 2002 až 2006, teď tedy jaksi ve vší vážnosti, označil onen jev takto – a já tedy jsem vypustil vulgarity: „Hospodařit s deficitem v období hospodářského růstu může jen naprostý ignorant“. Ostatní přívlastky jsem prosím vypustil. Protože to, co se tady dělo v době, kdy ekonomika rostla až šesti procenty, nedělaly se absolutně žádné reformy, neprobíhalo žádné řešení budoucnosti, zdůrazňuji odpovědné řešení budoucnosti, to je období velkého fiskálního a intelektuálního temna. Velkého temna majícího samozřejmě svou hlubokou setrvačnost v rozpočtech následujících let po roce 2006 a letech dalších.

Já bych, abych se nevymezoval jenom k tomu, co bylo uvedeno v projevech předřečníků, to by bylo poměrně krátkozraké, chtěl uvést, že v mých očích finanční ústava nese řadu výzev, pro které mj. i poslanci, každý jediný z vás, každý jediný z nás, se stanou těmi, kteří budou reálně velmi tvrdě kontrolovat činnost vlády. Ona setrvačnost optiky, kdy vládu jako by kontrolují a kritizují pouze poslanci, členové opozice, se promění na permanentní kontrolu každého rozhodování vlády, každého kroku, ať už v oblasti prostých výdajů nebo investic, které, nebude-li podloženo reálnou úvahou mající hluboké ekonomické ratio a doložitelnou návratnost, se stane samozřejmě problémem pro soustavu veřejných financí. A každé takové rozhodování, bude-li vládou postoupeno k projednání v Poslanecké sněmovně, bude vystaveno tvrdé a nesmlouvavé kritice. Předpokládám, že takovýmto dokumentem svazovaní poslanci budou na vládní dokumenty a vládní rozvahu pohlížet v úplně jiném světle, nežli na ně pohlíží dosud.

Na druhou stranu existují jistě i jiné metody, protože potíž tohoto dokumentu spočívá právě v onom principu ústavnosti. Existují i jiné způsoby, jak dosáhnout rozpočtové disciplíny, jak dosáhnout toho, aby poslanci, ministři, ale takové členové vlády neposlanci, navrhovali Poslanecké sněmovně resp. Parlamentu k projednání pouze takové dokumenty, které mají reálnou vážnost a schopnost být profinancovány z kapacit, kterými disponuje soustava veřejných rozpočtů.

Já dnes poprvé veřejně budu citovat z dokumentu, který bude dnes uvolněn k veřejnému projednávání jako dokument vznikajícího liberálně konzervativního klubu. A dovolím si z něj odcitovat část odst. 1, kterým jsou veřejné finance hospodářství a ochrana práva a vlastnictví, a sice princip – zaplať si, než objednáš. Poměrně pikantní je v této věci fakt, že tím, komu se podařilo tento princip prosadit do domácí legislativy, v tomto případě tedy legislativy prostoru Spojených států, byl prezident Bill Clinton – princip – „pay before you go“. On dokázal prosadit princip, kdy jakýkoliv navrhovatel bez ohledu na to, jestli je jím poslanec či vláda, musí prokázat schopnost profinancovat navržený princip, navrženou změnu zákona, ať už ve smyslu navržených zvýšených výdajů nebo snížených daní, tzn. musel být schopen navrhnout úsporná opatření, která pokryjí případný výpadek.

Podobný princip, pokud by byl zakotven do českého právního řádu, tedy princip, kdy každý navrhovatel každé změny zákonů mající samozřejmě svůj dopad v soustavě veřejných financí musí doložit, z jakých zdrojů bude ona aktivita financována, ať už ve smyslu snížených výdajů a zvýšených úspor a nebo budoucích jiných kapacit, by byl vázán podobnými principy, které navrhuje zavést do naší právní praxe finanční ústava.

Výhodou takového opatření je ovšem ona neústavnost, tedy zakotvení například v rozpočtových pravidlech, a mělo by ve výsledku úplně stejnou funkci resp. stejné výstupy, které jsou dohledatelné i v dokumentu, který právě projednáváme.

Děkuji vám za pozornost.