Daňové kontroly nepotřebují žádné nadbytečné normy

Premiér Jiří Rusnok se v Oátzkách Václava Moravce věnoval i různé intenzitě kontrol ze strany finančních úřadů v rámci České republiky. Myslí si docela oprávněně, že doposud daňoví poplatníci utíkali z venkova do Prahy, kde je na ně méně vidět. Rozdíly v kontrolách jsou neuvěřitelné. Zatímco ve venkovských oblastech může daňový subjekt kontrolu očekávat v řádu několika let, v hlavním městě je to stonásobek. Podle premiéra je nutno přijmout metodický pokyn, na jehož základě budou moci finanční úřady kontrolovat daňové subjekty, které mají sídlo firmy zapsané v Praze i v místě, kde má taková firma svou provozovnu. Jenomže to už podle novely daňového řádu platné od začátku letošního roku možné je. Probíhá-li podnikatelská činnost v jiném místě, než je adresa formálního sídla, může kontrolu provést úřad, v jehož obvodu je místo podnikání, přičemž v případě velkých společností může být kontrola provedena i oddělením specializované kontroly z finančního ředitelství.

Daňové nedoplatky či přímo úniky jsou jedním z bolavých míst našich veřejných rozpočtů. Přitom právě vliv počtu daňových kontrol na celkové daňové inkaso je přinejmenším ambivalentní. Zatímco v roce 2000 uskutečnily úřady téměř 187 tisíc kontrol a v dalším roce pak přes 174 tisíc, v roce 2008 už jich bylo jen 86 tisíc. A výrazný pokles pokračuje: V roce 2010 jich bylo necelých 70 tisíc, předloni jen 47,5 tisíce a loni 42 466. Průměrný výnos z kontrol přitom roste. Součet doměřených daní z loňského roku – 8,43 miliardy korun – loni překonal i rok 1997, kdy měli lidé a firmy doplatit 8,38 miliardy korun. Pro srovnání: Za rok 2010 úřady doměřily na daních 8,27 miliardy, za rok 2011 pak 6,69 miliardy.

Sestupný vývoj počtu daňových kontrol je trendem posledních let, kdy se správce daně soustředí na náročnější, hlubší, efektivnější a cílenější provádění kontrol zejména tam, kde je očekáván fiskální efekt, přičemž nejvyšší důraz je při kontrolách kladen na DPH. Kontroly se v posledních letech ještě více než dříve zaměřují hlavně na rizikové a významnější daňové poplatníky. Finanční úřady se častěji zaměřují hlavně na takzvané propojené subjekty, specifické obory podnikání, nadměrné odpočty DPH, značné a nedostatečně vysvětlené výkyvy v hospodářských výsledcích či na firmy dlouhodobě vykazující ztrátu.

Je tedy evidentní, že stát je schopen při intenzivnějším využívání stávajících pravomocí dosahovat kvalitnějších výsledků, aniž by zároveň musel přijímat další a další zákonné či podzákonné normy, které pouze ztěžují život a znesnadňují všem – a to jak daňovým subjektům, tak daňové správě.