Budějovicemi v Lannových stopách

Jsem Jihočech – tělem i duší. Mám rád své město a stále v něm objevuji nové a nové krásy.

Nedávno jsem procházel českobudějovickými městskými sady a zastavil jsem se u pomníku Vojtěcha (Adalberta) Lanny. „Pantáta“, jak ho jeho zaměstnanci nazývali, na mne vážně shlížel z výšky svého pomníku a já jsem obdivoval řemeslnou práci sochy i podstavce. V mysli jsem se přenesl do roku 1879, kdy byl pomník slavnostně odhalen. Z vděčnosti jej nechali krátce po jeho smrti zhotovit obyvatelé města ČB. Vzpomněli tím na předvídavého podnikatele, který se nebál zdravě riskovat, s myšlenkou vždy přišel první a za ním šli teprve váhavě další. Vítal každý reálný podnět a plně ho podporoval. Nikdy nebyl pesimistou. Nevázal se k žádné politické straně, chtěl mít volnost pro svobodu projevu i ke kritice, kterou se nebál uplatňovat na správných místech.

Věděl, že jenom popularizace a propojenost města se světem povede k vzestupu. V tomto záměru mu napomáhalo i dlouholeté přátelství s knížetem Schwarzenberkem, hrabětem Buquoyem a Černínem. Vojtěch Lanna dal mnoha lidem na jihu Čech práci, ať již při stavbě lodí, přepravě zboží, ve své přádelně lnu, na pilách, v parketárně, při stavbách budov, mostů, silnic, tunelů, železnic… Je i jeho zásluhou, že prudce stoupl počet obyvatel Českých Budějovic – v roce 1830 zde žilo 8000 obyvatel, v roce 1869 už 17 413.

Vojtěch Lanna si pomník, který mu českobudějovičtí občané nechali postavit za zásluhy o hospodářský rozkvět města i kraje, plně zasloužil. Autorem pomníku je vídeňský profesor František Pönninger. Socha je vyrobena z bronzu a je vysoká 6,7 metru.

Postavením pomníku v sadech poblíž Lannovy třídy však osud sochy nekončil. V době komunistického režimu byla socha povalena a posléze odstraněna. Části pomníku byly uskladněny v depozitáři Jihočeského muzea, části se však povalovaly na zahradě Lannovy loděnice. V současné době už zase stojí památník, opravený akademickým sochařem restaurátorem Ivanem Tláškem, v plné kráse na svém původním místě.

Díval jsem se vzhůru do tváře významného jihočeského podnikatele a v duchu jsem ho pozval na procházku jeho rodnými Budějovicemi.

První kroky by určitě zamířily za Dlouhý most k loděnici. Sem se po nástupu Habsburků k moci v 16. století a po jejich příkazu odebírat sůl pro Čechy ze Solné komory v Rakousku, nastěhovali první zřízenci solního skladu i solní plavby. A za nimi přišli další – plavci a salzbindři. Mezi nimi se v první polovině 18. století objevilo i jméno Lahner – někdy psáno Lanner nebo Lähner.

Domek číslo 3 v českobudějovické loděnici je úzce spjat se životem  Lannova rodu. Pravděpodobně zde zemřel v roce 1755 první loďmistr z rodiny Lannů v Čechách Šimon Lahner. 23. dubna 1805 se v domku narodil v rodině loďmistra Tadeáše Lanny  Vojtěch Lanna – budoucí podnikatel a průmyslník. Po otci byl Němec, po matce Terezii byl Čech. Chodil do německých škol a po studiu českobudějovického piaristického gymnázia odešel do Prahy studovat na polytechnickém ústavu. Kdo ví, jak by se Lannův život dále vyvíjel, kdyby nebyl ve 2. ročníku za drzé chování k jednomu z profesorů vyloučen.

Otec to zkrachovalému studentovi nedaroval – zaměstnal ho jako dělníka. Pomáhal stavět lodě, pracoval v lese, plavil se s vory, zastával otce při vodních stavbách. Jednu z plaveb, při které mladý Lanna málem přišel o život, dodnes připomíná litinový kříž u obce Lipov. Když v roce 1825 složil Vojtěch Lanna vrátenskou zkoušku, vydal se na, do té doby neslýchanou cestu. Vystavěl si pět vorů z mimořádně kvalitního dřeva a naložil na ně dříví a tuhu. Takto vybaven dojel z Českých Budějovic až do Hamburku. Na své cestě prodal všechno zboží, které vezl, navázal styky, domluvil další obchody. Tato cesta byl počátek úspěšného Lannova podnikání.

V domku č. 3 českobudějovické loděnice prožil Lanna nejšťastnější léta svého života – dětství, většinu mladých let, založil zde rodinu, tady přivítal na svět v roce 1836 svého prvorozeného syna Vojtěcha Lannu mladšího. Když Vojtěcha Lannu st. podnikatelské aktivity v roce 1857 přinutily přestěhovat se do Prahy, loučil se s jižními Čechami a s rodnými Budějovicemi nerad a neustále se sem vracel – osobně i s průmyslovými záměry, kterými zvyšoval zaměstnanost i rozvoj  této oblasti.

V roce 1905 založil Vojtěch Lanna mladší ke stému výročí otcova narození „Lannovu nadaci pro českobudějovické sirotky“ obou národností, věnoval jí několik tisíc zlatých  a přepsal na ni část pozemků v loděnici spolu se svým rodným domkem, s parkem, skleníkem a velkou zděnou kůlnou, vše v celkové ploše 2 hektary. Podmínkou bylo, že se tam vystaví sirotčinec, a že rodný domek Lannů zůstane provždy nezměněn v nynějším stavu i s vnitřním zařízením a k jiným účelům kromě místnosti správce nesmí být použit.

Ještě ve 40 tých letech minulého století byly Lannovy podmínky dodržovány. Domek sloužil jako malé muzeum – místnosti byly zařízeny biedermeierovským nábytkem, spinet připomínal, že se v rodině pěstovala hudba, vizitky na psacím stole se jmény tehdejší českobudějovické honorace připomínaly, že se u paní Lannové konala častá setkání. Stěny zdobily olejové obrazy loďmistra Lanny, jeho rodičů a výjevy ze stavby Karlínského viaduktu a mostu v Podolsku. Přístup do parku byl povolen na vstupenky českobudějovickým občanům. Byl zde vyžadován klid, pouze v určených dnech ožila zahrada hlásky osiřelých dětí, které sem doprovázely sestry jeptišky.

Po 2. světové válce byl areál Lannovy loděnice – zahrada a skleník – předán Domu dětí a mládeže a sloužil odpolední zájmové činnosti dětí. Domek č.3 byl uvnitř přebudován a byl obydlen.

Dnes slouží areál oddílům Skauta a některé prostory jsou využívány Družstvem invalidů.

Kdyby Lanna dnes vstoupil do svého rodného domku, nepoznal by ho. Je z velké části přestavěn a zmodernizován. V pokoji v horním patře by však nalezl původní kachlová kamna, do kterých ještě sám přikládal. V době, kdy v domku Lannova rodina žila, byla všechna přízemní okna napevno uzavřena, otvírat se dalo jen okno v ložnici. Možná, že by Lanna ve staré koupelně, dnes již nepoužívané, objevil původní trezor důmyslně ukrytý ve zdi. Při procházce zahradou by ho jistě potěšilo, že zde stále ještě roste vzácný strom jinan dvolaločný.

Od rodného domku by Lanna jistě zamířil na Husovu třídu. Než by se ale vydal na cestu, ohlédl by se směrem ke Čtyřem Dvorům, kde v zatáčce stojí kaple sv. Vojtěcha vybudovaná k poctě patronovi Vojtěchem Lannou mladším. Pak již by vykročil k Dlouhému mostu a oči by hledaly dům U zelené ratolesti.

V roce 1821 dal otec Vojtěcha Lanny – Tadeáš Lanna postavit v Českých Budějovicích zájezdní hostinec U Zelené ratolesti. Některé prostory rozlehlého areálu byly využívány i k dalším účelům. Již v roce 1821zde vznikla první Jihočeská přádelna vlny.

V roce 1831 nechal Vojtěch Lanna objekt přestavět podle návrhů českobudějovického stavitele J. Sandlera. Kromě hostince a přádelny vlny zde byly vybudovány sklady Lannovy firmy, byty pro kočí, stáje a kůlny pro vozy.

Z Lannovy iniciativy byla v roce 1838 až k budově přivedena manipulační kolej koněspřežky. Zde, U Zelené ratolesti se sůl i další zboží dopravené lineckou koněspřežkou překládalo na formanské vozy a vozilo do vnitrozemí, popřípadě byly využívány skladovací prostory areálu.

Ve čtyřicátých letech 19. století, kdy se Lannovi finančně dařilo, nakupoval od města ČB pozemky. V roce 1842 mu již patřila celá jižní strana dnešní Husovy ulice a okolí U Zelené ratolesti, dům v dnešní ulici U Černé věže a v ulici Stejskalově. 

Od časů Tadeáše Lanny až po dnešní dny, přes všechny situační i politické zvraty, nepřestal dům U Zelené ratolesti fungovat jako hostinec. Dnes je opravený a mimo restauraci je zde i penzion.

Dále by se Lanna zastavil na Piaristickém náměstí a vzpomenul na místo, kde se prodávaly jízdenky pro jízdu koněspřežnou, odtud by přešel k bývalému sirotčinci a na nábřeží k bývalému Německému domu, na jejichž výstavbě se podílel jeho syn Vojtěch Lanna mladší. Pak již by mířil k jedné z nejvýznamnějších českobudějovických ulic, nesoucí jeho jméno. Možná, že v podvečer by jeho zrak zamířil na oblohu a tam by si představil planetku č. 6928, která byla za jeho zásluhy nazvána jeho jménem – Vojtěch Lanna.

Stál jsem stále ještě u Lannova pomníku a měl jsem pocit, že se muž na podstavci spokojeně usmívá.